Bylo mi 14, když se objevil v mém životě a já s ním strávila celé léto, za které jsem ho naučila chodit ven a poslouchat základní povely.
Ale on se uzdravil a všechno zvládl. Věděli jsme, že už špatně vidí, že skoro neslyší, i to že je velký pes a bude mu na jaře 13 let. Nikdo nás, ale nepřipravil, že mu třináct už nebude.
Prožila jsem si s ním svou i jeho pubertu a dvakrát jsem se od něj odstěhovala, protože na bytech, kde jsem bydlela a bydlím se mnou být nemohl...
Na tu bolest Vás nikdo nepřipraví a nikdo Vám s ní nepomůže.
A tak jsem prostě v neděli v noci o něj přišla a jedinou útěchou mi může být, že snad moc netrpěl. Pořád tomu nemůžu uvěřit, chci aby se vrátil a já mohla zabořit ruce do jeho hebkého kožíšku a dát mu pusu na jeho boxérovské čelíčko a poňuhňat mu ouška, tak jak to měl rád jen on a jak jsem to uměla jen já...
Miluju tě a vždy budu...